O sokolnictví

Sokolnictví – tedy ve své původní podobě lov za pomocí dravců se od svých prvopočátků značně vyvíjel, ale zároveň podstata zůstala stejná.

Sokolnictví bylo v některých částech světa způsobem obživy (lov pro maso, kožešiny…), avšak postupně se vyvinulo v zábavu především bohatších lidí (středověká šlechta). V dnešní době je už sokolnictví v mnoha zemích považováno za sport a úlovek není tím hlavním. Často sokolníci úmyslně cvičí i dravce, kteří neloví a věnují se s nimi například závodům, představením pro veřejnost či jen trénují dravce před jejich vypuštěním do přírody.

Již 4000 let, tedy od vzniku sokolnictví ve střední Asii, se dravci uvazují za pařáty. Díky křehkosti peří není možné tato zvířata držet ve voliérách, aniž by si pera polámali či se o pletivo rovnou zmrzačili. Dravec s olámaným peřím nikdy nebude dobře létat, což je hlavní předpoklad pro úspěšný lov. Největší starostí každého sokolníka je tedy až úzkostlivá péče o fyzický i psychický stav dravce. Proto žádný sokolník nikdy svému dravci neublíží a na rozdíl od psa ho ani nijak nepotrestá, neboť dravec by se mu vzápětí odměnil ulétnutím. I z toho vyplývá, že dravcům uvázání za pařáty, je-li správně provedeno, nevadí, snadno si na něj zvyknou a nepovažují ho za žádné týrání. Pokud by tomu bylo opačně, při první možné příležitosti by sokolníka opustili. Ostatně když dravec umí létat i lovit, u člověka ho drží jen a pouze snadnější opatření potravy než v přírodě. Pokud ho sokolník jen trochu zklame, odletí. Když toto srovnáte s dravcem ve voliéře, který se při každém vstupu chovatele dovnitř začne mlátit o pletivo, způsobuje si bolestivá zranění, je jasné, že je-li takový dravec puštěn, okamžitě zmizí i za cenu, že o pár dní později zemře hlady.

O prospěšnosti sokolnictví svědčí i zařazení mezi nehmotné dědictví UNESCO.